Půlka prázdnin byla za mnou a já začala zoufat. Připadalo mi, že jsem prázdniny strávila jen na brigádě, nebo na praxích. Žádné volno, žádný letní relax. První týden ve Francii byl sice super, ale částečně mi připomínal školní výlet, což bylo způsobeno nejspíš množstvím lidí na zájezdu, a taky skutečností, že to bylo poměrně brzy po ukončení semestru. Pak mě ale zachránila kamarádka. Dostala jsem nabídku strávit pár dní v kouzelném Českém Krumlově!

   Jednalo se sice o pouhé tři dny, však byly to nádherné tři dny, které dokázaly přebít dosavadní průběh prázdnin. Částečně pak můžu být ráda, že to byly pouhé tři dny - nespočet prodejních oken, či stánků s trdelníky, by mohly v rozmezí déle jak tří dnů pro mě znamenat nárůst váhy až o několik desítek kilogramů.

   Odpoledne po mém příjezdu jsme s kamarádem prolézali Krumlov (má věta při pohledu na první vyhlídku: „Tý jo, já tady už asi byla,“ - fakt jsem tam už byla - ukazuje, jaký (ne)mám přehled o tom, kde cestuji), večery a rána trávili s naší hostitelkou, která jinak dny trávila čas na kouzelném místě - zahrady s příznačným názvem Kouzelné bylinky. Pro mě však opravdová zkouška přišla, až když se kamarád vrátil domů a já měla celodenní program pouze ve své režii.

   Tehdy, když jsem si sama v klidu procházela město, zakempila v parku, kde jsem si četla, kreslila, nebo jen pozorovala zdejší okolí, mi připomnělo, jak je důležité si pro tyhle chvilky udělat v životě čas. Připomněla jsem si, že jediný, kdo Vám pomůže s překonáním Vašich životních překážek, jste Vy sami, protože současně Vy jste jejich stvořiteli. Spousta lidí si tenhle fakt neuvědomuje. 

Nový problém automaticky představuje hledání pomoci u druhého.

   Přiznávám se, i já mám v životě určité osoby, kterým se potřebuji svěřovat. Však stoprocentně účinný lék dokážu vytvořit jen já sama. Potřebujete na to jednu důležitou přísadu. Klid. To je problém dnešní uspěchané společnosti. Vidím to každý den a sama jsem jí součástí. 

   Před rokem jsem si našla brigádu na zmrzlinovém stánku u jednoho z největších obchodních řetězců u nás, Kauflandu, kde jsem doteď. Když zrovna neleštím stánek, nebo neobsluhuji, jen tak sedím a pozoruji, jak přijíždí nová a nová auta, z nichž vyskakují lidé, kteří zběsile berou košíky a jedou. Den co den. Po práci, jež je za celý den unavila, si šli něco nakoupit, aby měli co jíst, a nakonec...největším oddechem je pro mě právě ta zmrzlina. Domů pak chodí věčně nespokojení a své problémy přenáší na druhé. Hm...není tady něco špatně? A kde jsem vlastně já?

Dělám, co mě baví, nebo co je po mně požadováno?

   Upřímně, je pro mě celkem těžké si na tuhle otázku odpovědět, však když se nad tím zamyslím... asi dělám, co mě baví. Studuji práva, protože vidím (a stále se přesvědčuji), že je to pro mě ta pravá cesta k zlepšení svého prostředí a pomoci lidem (ač jsou předsudky o právu jakékoli). Angažuji se v neziskovách, protože je pro mě úsměv toho, komu pomáhám, tou nejsilnější drogou. Chodím na mimouniverzitní přednášky, protože mě naplňuje se vzdělávat v širším měřítku. Píšu blog, protože cítím sílu v psaném slovu. Prodávám zmrzlinu, protože mě těší, že předání té zmrzlé věci může dotyčnému zlepšit den o 110%. 

   Je asi potřebný si takhle na každou Vaši činnost odpovědět. Proč ji vlastně děláte, jestli Vás naplňuje. A jestli nenajdete jiný důvod, než ten, že potřebujete přežít, škrtněte ji ze svého života. 

   Věřím, že nakonec Vaše rozuzlení nebudou tak bledá a u každé činnosti dokážete najít aspoň nějaký klad. To mi připomíná můj silnější problém. Vybrat si z toho množství činností, co mě baví, tu, která je pro mě ta Pravá, abych na ni měla dostatek času, abych z ní vytěžila maximum. Z tohoto důvodu vzniká časové preso u mě. Takové chvilky, jako byly chvilky v Krumlově, mi však pomáhají v jeho překonání.

   Když se zavčas zastavíte, zamyslíte se nad svým životem a zároveň se maximálně zrelaxujete, časem dokážete najít tu cestu životem, která je pro Vás nejpříhodnější. Nebude to hned, to je nadlidská vlastnost, ale když budete trpěliví, nebudete zapomínat na svou vnitřní sílu, časem to přijde. 

Zastavte se, než Vás zastaví syndrom vyhoření.

   Když jsem začala článek psát, nevěděla jsem, kam bude směřovat. Svým způsobem se celkem liší od mých dosavadních článků, proto doufám, že jsem nikoho nevyděsila, však... umění žít je jedno z těch nejsložitějších, které spousta z nás ze strachu raději ignoruje, a proto je důležité si ho připomínat a neustále se v něj zdokonalovat. Nezapomínejte tedy relaxovat, nezapomínejte se nebát činit to, co Vás dělá šťastnými a nezapomínejte si vymezovat chvilky jen pro sebe - ať si říká kdo chce, co chce, jedině v tu chvíli děláte všechno pouze ze svého přesvědčení, mnohdy pouze tímto způsobem poznáte, co Vás ve skutečnosti baví. Tyhle tři věty jsou obzvlášť důležité, pokud ještě člověk nemá děti. Proč? Dítěti budete chtě nechtě předávat svou životní moudrost a byla by proto škoda, aby se současné problémy lidstva - čili, věčná nespokojenost - vrývala i do našich budoucích generací. Život je proto, aby se žil. „Pře“ ve slově přežil je opravdu jenom předpona.

   Díky, Český Krumlove (ačkoliv přívlastek "český" mi k tobě z množství cizinců a zdejší atmosféry zas tak tolik neseděl, hehe), žes mi tyhle hodnoty zase připomněl! Vy, kteří jste tam nebyli, určitě zavítejte, je to magický místo. :-) 

Mějte se krásně!

Vaše Kamila