Už odstartovaly. Olympijské hry v Rio de Janeiru 2016. U snídaně zapínám televizi, kde zrovna běží rekapitulace zahájení. Shodou náhod jsou zrovna vítány Spojené státy, vlajkonošem je Michael Phelps, jeden z těch, kvůli kterému budu hry občas sledovat. Sleduji průvod dál a nadšení z Phelpse za chvíli opět nahrazuje zármutek. Tisíce sportovců budou zažívat neuvěřitelné dny, budou odcházet s krásnými zážitky, s pocitem, že ze sebe dostali všechno, budou se jim plnit sny. Milionům lidí v Riu se ale sny mění v noční můry. Ztrácí naději někdy žít důstojný život.

Byla to oslava úspěchu, nebo šlo spíše o zadržování slz nad rozlitým mlékem?

   Kousek od olympijské vesnice se lidé brodí v odpadcích, vzduchem poletují igelitové sáčky. Řeky jsou plné mrtvých ryb vlivem toxického znečištění. Znečištění vody je největší v historii. Pár loků způsobuje závažné žaludeční či dýchací problémy. Je toto opravdu ekologické chování? Připadá mi, že člověk začíná činit až potom, co se stane tragédie. Ostatně proč se zachraňoval les? Kouzelně se jeho větve proměnily v motorové pily a začaly se navzájem podřezávat? Dobře, nebudu hledět do historie. Co se stalo, stalo se, je fakt, že momentálně v Brazílii najdete nádherná uchovávaná místa. 

   Krom přítomnosti by však člověk měl přemýšlet i nad budoucností. Rio de Janeiro se totálně zadlužilo kvůli tomu, aby na několik dní mohli uvítat sportovce z celého světa v ultramoderním středisku. Zní to hezky. Ano, je čest zde mít celosvětovou špičku (k tomuto pojmu se ještě také vrátím), ale je rozumné stavět tak obrovský komplex, když člověk nemá jistotu, či dokonce podvědomě tuší, že areál nebude využitý? Samozřejmě, nemluvím tu pouze o Riu. Příkladem jsou např. hned poslední olympijské hry v Soči. Rusové ve velkém stylu - jak mají ve zvyku - vynaložili všechny peníze do olympijské vesnice (ve skutečnosti olympijského velkoměsta), ani ne rok po tom se z oslavovaného místa stalo město duchů. Rio de Janeiro sice již teď plánuje nově postavené byty pronajímat. Znamená to tedy, že místo, kde dříve žili v malých domcích lidé přepočítávající každou korunu v kapse, obsadí developeři a byty budou stěží dostupné i pro lidi z vyšších vrstev.

   Ekonomická krize zpravidla doprovází téměř každou olympiádu. Zůstaňme hned u Evropy - např. Řecko, ve kterém hry začínaly, po pořádání také oznámilo krach. Thomas Bach, předseda Mezinárodního olympijského výboru se ujímá slova a prohlašuje:

„Žijeme v zemi krizí, zde je naše olympijská odpověď," jaká odpověď? Pojďme zničit další město?

  Olympijské hry, jakožto oslava lidského těla, se konaly v Řecku od roku 776 př. n. l. Hlavní myšlenkou olympijských her byla kalokagathía, v jednom z možných překladů posvátný mír, přesvědčení, že krása a ctnost patří k sobě. Zformuloval ji 2. předseda mezinárodního olympijského výboru Pierre de Coubertin. Požadoval naprostou rovnoprávnost. Bojoval svou myšlenkou proti rasové, politické a náboženské diskriminaci. To doplnilo řeckou myšlenku oslavy lidského těla. Olympijské hry se opravdu staly něčím výjimečným. Tyto dvě krásné myšlenky však doplnila dnešní moderní doba. 

   Dnešní olympijské hry jsou o tom, jakou show jaký hostitel udělá. Dnešní olympiáda je o tom finančními prostředky přebít jiné město. Je o tom vítězit za každých okolností - to platí jak u pořadatelů ve formě zadlužování se, tak u sportovců ve formě dopingu. 

   Nevím, jak proti tomu bojovat. Bojkotovat OH by mi bylo rozhodně líto. Svět nemůže přijít o něco takového, jako je tato událost. Lidé by se však měli zamýšlet nad pravými myšlenkami a cíli her. Pokud se chce někdo stát hostitelskou zemí, musí si nejdříve zkontrolovat, zda na to má prostředky, zda se jí to vyplatí, zda o to vůbec budou její dosavadní obyvatelé stát. Víme, že to může fungovat. Příkladem byla olympiáda v Londýně. Té se Británie díky své vyspělosti zhostila dobře, zrenovování prostoru byl celkem dobrý krok. Tím by se měli řídit i další země, které chtějí pořádat olympijské hry. Vždyť je přeci jedno, kde to bude, jde hlavně o oslavu sportu. 

Kvůli oslavě sportu se nemusí zkracovat životy ostatních.

  Teď už olympiáda běží, teď už je třeba akorát přemýšlet nad tím, jak se budou řešit nepříznivé důsledky. Mj. možná také doufat, že se zde stane mnoho sportovních zázraků. A slovo zázrak je na místě. Mnohé disciplíny budou postrádat světové jedničky. Mnohdy půjde spíše o souboj „béček“. Naše republika je také ochuzena. Ale pochopení je samozřejmě na místě. Asi nikdo z nás by nechtěl své dosud nenarozené dítě infikovat komárem. Když zůstaneme u tenisu a přesuneme se do Švýcarska - to je taky nejspíš pochopitelné. Zdravotní důvody mohou být myšleny různě, ale může mezi ně samozřejmě patřit i zabránění zbytečnému ohrožení. Doufejme tedy, že stejně jako sportovci, kteří kvůli komárovi zika na olympiádu nejedou, se nenakazí ani miliony lidí ze všech koutů světa, jež si jdou olympiádu užívat a poté se opět rozutečou do svých domovů. A tak, na druhou stranu, chtělo by to už nějakého mediálního následníka eboly, ne?

   Momentálně nám nejspíš zbývá jediné. Fandit. Fandit sportovcům, ale i Brazílii samotné. A modlit se za důstojnější olympijské hry.

Mějte se krásně!

Vaše Kamila

Zdroj úvodního obrázku: http://time.com/4172821/rio-olympics-financial-crisis/