Minimalismus. Jistě jste už toto slovo někdy slyšeli. Žít minimalisticky znamená žít s minimem věcí. Nežít pro ně či z nich, ale žít pro sebe, ze svých prožitků a zážitků. Utéct současnému konzumnímu světu, ve kterém jsou všichni nakažení nemocí, jež jsem nazvala „věcařství“.

   Koncem minulého roku se minimalismem zabýval v jednom ze svých čísel např. i časopis RESPEKT, který mě dohnal k větší probírce věcí v mém pokoji. Tehdy jsem si připomněla, že jsem hrozně sobecký člověk, který si ke každé své věci, byť největší blbosti, vytváří neskutečné pouto. Zároveň jsem však člověkem, co i dost často ztrácí věci. Minulý rok jsem ztratila troje rukavice, každý jsem oplakávala minimálně měsíc… a ještě teď se mi při vzpomínce na ně po nich stýská.

   Oblečení. Kapitola, kterou už řeším nějaký pátek. Povedlo se mi již vyřadit přes 50 kousků. Skvělý pocit. Je to ale čím dál těžší a těžší. Svým způsobem jsem postupně začala vyřazovat svůj styl oblékání cca 5 let zpátky. Najdou se však poklady, které prostě nedokážu poslat dál. Šaty, do kterých se už nikdy nevlezu, ale jsou mé první plesové. Tričko, které je už roztrhané téměř na všech stranách, ale má na sobě květovaný znak PEACE. Sukně, co má stejný vzor jako má podprsenka, takže by z toho mohly být krásný fotky. Fakt, že bych se takto nevyfotila a tu sukni už si nikdy nevezmu, protože mi kdysi někdo řekl, že vypadá jako záclona, jde stranou.

V září jsem si dala závazek, že si rok nic nekoupím, ale ouha! 

   Přišly Vánoce a máma mi dala úkol, abych se obdarovala třeba novými šaty. Tak jsem šla a koupila si je.  A taky kalhoty, halenku a tričko. Potom jsem šla kupovat dary dalším členům rodiny a ouha! Koupila jsem si nádherný šedý zimní kabát. V pořadí již můj třetí zimní kabát. Ačkoliv jsem chvíli měla černé svědomí, lichotky na něj jej přebily a já z něj nakonec měla velkou radost. Hm, že by tohle byl ten konzumní život?

   V mém pokoji však není jen oblečení. V zmiňovaném článku časopisu RESPEKT mi oči chvíli utkvěly na větě: „uchováváš si nabíječku na starý mobil, která se určitě ještě jednou bude hodit“, tak přesně tu jsem měla. Vyhodila jsem ji. I s mobilem. Mým prvním mobilem vůbec. Jakmile jsem uslyšela, jak padá do kontejneru na elektro, měla jsem z toho moc dobrý pocit. Jenže… teď ten zážitek sděluji a uvědomuji si, že to přece byl můj první mobil. Můj úplně první mobil! Vyhodila jsem ho, protože již nefungoval, ale… co když se stane, že za padesát let, až se budu se svými vnoučaty domlouvat přes hologramy, mě poprosí: „Babi, já Ti nevěřím, že jste používali tlačítkový mobily. Ukaž mi ho,“ a když to neudělám, akorát se mi vysmějí, že už si vymýšlím?

   Citový vztah. Jo, tak ten překonat nedokážu. O tom vypovídá i má vzpomínková krabička, kde mám i takové vymoženiny, jako ubrousek z prvního rande (ano, s klukem, se kterým už nejsem). Tyhle věci ale nepovažuji za odpad. Jsou to moje vzpomínky. Když tu krabici otevřu, vzpomenu si, jaká jsem byla, co jsem prožívala, v čem mě to posunulo dál. 

Kde však začíná ta hranice, kdy je to už odpad? Kdy už je hloupost, že k té věci mám vztah?

Je to tehdy, když poslouchám přepalovaná alba, které jsem si vytvářela asi ve 13 letech, na kterých je převážně klubová hudba s velmi inteligentními texty („I love my money, I love my sex…“). Ale kdo ví, třeba si to pak pustí mí potomci a řeknou si: „Měl jsem to ale hustou mámu,“ anebo si to pustím já a řeknu si: „Měla jsem to ale hromadu životů,“ a to je fakt. I skrze tyhle věci si uvědomuji, kolik životů vlastně žiji. Kolik osobností vlastně mám. V současnosti jsem holka v kostýmcích, co chodí do advokátky, drsná holka, co chodí schovaná v baseballový čepici, introvertka, co má ráda sepraný rifle a svetr s vánočním motivem, nebo slečna v květovaných šatech a vzorovaných silonkách, protože to prostě žere a líbí se tak sobě nejvíc. Kdo ví, jaké osobnosti mě ještě v životě čekají. Však jsem již požehnaný počet svých osobností opustila. A vzpomínky na jednotlivé z nich jsou ukryty právě ve všech těch šuplících. 

Ach jo, ten článek mi vůbec nepomohl. Ke všemu si najdu důvod, proč si to nechat. A jediné, na co teď myslím je, proč jsem sakra vyhodila ten mobil. Dobře, přiznávám se. Jsem taky nakažená věcařstvím. Ale bojuji s ním. Přes to všechno, co jsem tu zmínila, z čehož může vypadat, že je super si ty vzpomínky uchovávat, je třeba se sám sebe zeptat: Nebylo by třeba skladnější, si ty vzpomínky zapisovat do deníku a z něho čerpat za těch dvacet let? Budou ty věci mít cenu i pro ty, jež později opustíte? Nebude pro ně spíš přítěží a nepochopením se jimi probírat? 

Chci žít s minulostí, nebo raději chci dát prostor něčemu novému?

Každý si na výše položené dotazy musí odpovědět dle svého vědomí a svědomí. Já v mém počínání vidím problém a chci ho změnit, ale nejsem typ pro radikální změnu ze dne na den. A tak postupně, šuplík po šuplíku, věc po věci, se snad budu osvobozovat. Nechci být věcař, možná nebudu minimalistka, chci být ale člověkem se zdravým duchem ve zdravém těle, které není závislé na pilulkách v podobě koupi nové věci.